Na kole kolem Česka - část 8: Beskydy a severovýchod Moravy

Objíždíme hranice naší země na kolech. Po letech už víme, že všude je nádherně. V loňském létě jsme si to opět ověřili na trase ze Vsetína do Bohumína.

Od roku 2014 putujeme na kolech podél hranic ČR. Vždy tak pět dní, abychom si místa zapamatovali a byli schopní je rozlišit i za pár let. Další část našeho cykloputování jsme absolvovali v červenci 2021. Trasa začala ve Vsetíně a končila v Bohumíně.

Beskydy a severovýchod Moravy

První den ráno vyjíždíme ze Vsetína. Přijeli jsme o den dříve a strávili společný večer s kamarády. Teď nás čeká pohodových 40 km proti proudu Bečvy. Stále cyklostezka č. 50. Cesta vedla přes Janovou a Hovězí do Huslenek. Tady jsme loni končili sjezdem ze Zděchova. Letos pokračujeme dál směrem na Velké Karlovice. Sice je to kousek dál od hranic, ale po vrcholové trase po kysúckých kopcích žádná cyklostezka nevede. Další vesnička je Halenkov, ale my jedeme dál. Zastavili jsme se až u vodní nádrže a koupaliště Balaton u Nového Hrozenkova. Tady jsme si chtěli dát dopolední kávu, ale neochota místních stánkařů nás donutila jet dál. Kávu se zmrzlinou jsme si nakonec dali v Karolince. Mají tady moc krásné muzeum sklářství, prohlídli jsme si vše a podívali se i na krátký film. Pak jsme popojeli na náměstí a našli Valašské národní divadlo. Poslední kroky vedly ke sklárně, kterou po 160 letech výroby zavřel Crystalex. Ach jo. Na chvilku jsme se zastavili v Raťkově, kde je rozsáhlý soubor původních dřevěných staveb na jednom místě. Byly postaveny rodem Orságů v 18. století.

Největší perlou dne měly být Velké Karlovice. Vesnici založil majitel rožnovského panství Karel Jindřich ze Žerotína listinou z 8. listopadu 1714. Rozmach způsobil rozvoj sklářství - Františčina huť byla založena v roce 1826 a Mariánská huť v roce 1863. Sklárny se zavřely v roce 1931. Já jsem ale hlavně chtěla vidět typickou architekturu, což mne trochu zklamalo. V Karlovském muzeu je expozice věnovaná tradičním řemeslům - salašnictví, řezbářství, sklářství. Roubený dům s pavlačí, ve kterém je infocentrum, pochází z konce 18. století. Zadní napůl roubený a napůl zděný dům, kde je muzeum,  byl postaven v roce 1813.

Pak jsme se podívali na dřevěný barokní kostel Panny Marie Sněžné ve Velkých Karlovicích, který byl založen v roce 1754 Františkem hrabětem ze Žerotína. Nakonec jsme se tu naobědvali v hospodě U muzea. Z Karlovic jsme pak pokračovali pořád proti proudu Bečvy a pořád po cyklostezce 50. Muselo to být docela drahé - spousta mostků, asfalt, ale jede se tu skvěle. V Babské jsme konečně odbočili. Čekaly nás poslední 4 km s převýšením 300 metrů. Cyklotrasa 6020/1 vedla nejdřív po asfaltu, pak po lesní cestě. Petr to vyjel, já často kolo tlačila. Do horského hotelu Sůkenická jsme dorazili zpocení a okamžitě vypili pár Birellů. Obdivovali jsme fantastický výhled z terasy na Lysou horu a Pustevny a všechny kopce okolo. Po krátkém odpočinku jsme ještě zaběhli na rozhlednu Sůkenická, která je cca 200 metrů od hotelu. Často se jí také říká rozhledna Čarták. Výhledy byly fantastické .... Z jejího krytého ochozu ve výšce 26 metrů nad zemí jsme viděli Malou a Velkou Fatru, beskydské vrcholy Lysou horu, Smrk, Radhošť a celý hřeben Javorníků. V hotelu jsme byli jedinými hosty, ale nepoznali jsme to. Nakonec ještě pan vedoucí Petrovi zařídil výměnu vybouleného pláště. Prostě paráda, jela bych sem zase.

Druhý den nás čekal přejezd přes Beskydy. Doma jsem marně přemýšlela kudy jet. Po hranici částečně vede červená turistická značka, ale pro kola je nesjízdná. Další variantou byla cesta dál od hranic, ale nic jsem nevymyslela. Nakonec jsme jeli přes Slovensko. Ráno jsme vyjeli z hotelu směrem na Bumbálku. Tam je velký přejezd na Slovensko, ale po hlavní silnici jsme jeli jen pár metrů. Napojili jsme se na cyklotrasu 6176, která začala pěkným krpálem dolů a pokračovala informací o výskytu medvědů a vlků. Nikoho jsme ale nepotkali. Jen jsme minuli jedlo-bukový prales Salajka. Dál jsme pokračovali údolím Smradlavy (voda ve studánce smrdí jako každý jiný sirný pramen), neboli po trase 6176. Minuli jsme lovecký zámeček Bílá (byl schovaný v lese a frčeli jsme z kopce) a dojeli jsme do vesničky Bílá. Je tu lyžařské a bike centrum, ale také nádherný dřevěný kostel sv. Bedřicha a útulné bistro Domovljanka, kde jsme si dali výbornou dopolední kávu a koláček. Mňam. V Bílé cyklotrasy podél hranice končí. Zajížďka mimo Beskydy byla dlouhá a nejjednodušší cesta vedla přes Slovensko. Původně jsme chtěli jet přes Sulov, místní nám ale doporučili silnici na hraniční přechod Bílá - Konečná. Aut je tu málo a cyklotrasa má číslo 461. Doporučuji. Z Konečné, což je vrchol stoupání a hraniční přechod, jsme sjeli do Klokočova a pak podél hranic směrem na Mosty u Jablunkova. První část, Kysucká cyklomagistrála, byla po silnici. Osady se tu jmenují podle osadníků. V jedné z nich, snad se jmenuje Hrubý Buk, byl otevřený obchod. Koupili jsme si tu oběd – pečivo, oštiepok, salám a pivo. Pak jsme pokračovali po červené turistické cestě, v Rakové jsme se opět napojili na magistrálu a dojeli až do Vyšných Megoněk. Tady jsme popošli k lomu, kde jsou v bývalém kamenolomu pískovcové koule o průměru víc než 2 metry. Wikipedie tvrdí, že to jsou ojediněle vyvinuté projevy kulovité odlučnosti flyšových sedimentů. Hned za Megoňkami je hranice. Hraniční přechod to ale není, spíš písčitá cesta. První česká osada je Filůvka, odsud jsme pokračovali na Šance. Protože jsme měli čas, navštívili jsme historické opevnění Šance. Jablunkovské šance jsou pásem opevnění budovaným podél slezské zemské hranice proti Turkům. Hlavní pevnost se nacházela v Jablunkovském průsmyku, menší objekty se nacházely v Bukovci, Hrčavě, Javořince, Svrčinovci (tzv. Alte Schanze – Staré šance) a Čierném (Hayducké šance, nebo také Hrnčiarské šance). Hlavní část opevnění byla postavena v letech 1724–1729 podle nařízení těšínské kněžny Alžběty Lukrécie. Pevnost měla pětipaprskový půdorys a byly zde také vystavěny kasárny a další budovy. V dobách míru na šancích sloužili horalští vybraňci pod velením hejtmana, který byl jejich správcem a soudcem. Vybraňci byli obdařeni podobnými výsadami jako v Čechách Chodové. Byli například osvobozeni od roboty a v okolních lesích byli neomezenými pány. Tyto oddíly byly zrušeny až v roce 1829. Tohle všechno nám vyprávěl pan průvodce v nově otevřeném informačním centru. Ze Šancí jsme po silnici a trase 561 sjeli do Mostů u Jablunkova. Jablunkovský průsmyk (553 m) odděluje Moravskoslezské Beskydy od Slezských Beskyd. Díky své poloze, kdy spojuje údolí Olše s údolím Kysuce, má Jablunkovský průsmyk odpradávna i velký dopravní a strategický význam. Mosty u Jablunkova byla naše finální destinace. V hotelu Grůň jsme spali i večeřeli. Hotel je to pěkný, bohužel hned vedle vede rychlostní silnice a na druhé straně je bobová dráha a hrátky pro děti (s hudbou...).

Třetí den nás čekalo další Trojstátí (Trojmezí) a nejvýchodnější bod ČR. Snídani jsme si dali už v 7 ráno. Chtěli jsme ušetřit výškové metry a tak hned za hotelem jsme zamířili (po louce a do kopce) na spojovací cestu, která nás už celkem po rovině dovedla k rozcestí na Jablunkovském průsmyku. Tady jsme se napojili na cyklotrasu 561 vedoucí do Hrčavy. Je to cesta sice po asfaltu, ale pořád nahoru a dolů. Při vjezdu do Hrčavy jsme minuli Lurdskou studánku, ale napravili jsme to v Deny baru. Kafíčko a točený pomelo Birell s výhledem na slovenskou dálnici. Kousek u Hrčavy se střetávají hranice Česka, Slovenska a Polska. Vede sem žlutá turistická značka. Nejdřív se ale musí sjet pořádný kopec dolů na loučku asi 2 km pod vesnicí. Tam jsou informační cedule a odpočinkové místo. Vlastní Trojmezí ale leží v nehezké strži u potůčku. Abychom nemuseli šlapat krpál zpátky do Hrčavy, projeli jsme kousek Polskem. Byly to asi 3 km a u Javorzynky jsme se opět napojili na cyklotrasu 561. Čekal nás výšlap na nejvyšší kopec dne – Soušský vrch. Pak už jsme sjížděli dolů k Bukovci a nejvýchodnějšímu bodu ČR. Občas se otevřely pohledy na Jablunkov a okolní vesnice. Nejvýchodnější bod ČR se nachází u přírodní rezervace Bukovec. Vede tam zelená turistická značka a naučná stezka. Kousek jsme po louce popojeli a zbytek došli pěšky. Já jsem v podmáčené louce ještě hledala orchideje a našla pár odkvetlých prstnatců. Cíle bylo dosaženo, místo má souřadnice 49°33'02.10798” s. š. a 18°51'33.31599” v. d. Další hranici pak tvoří říčka Oleška, která se vlévá do Olše. Z Bukovce jsme se definitivně obrátili na západ. U hraničního přechodu jsme najeli na větší silnici a cyklotrasu 56 směrem na Písek. Ještě v Bukovci jsme odbočili k majestátnímu jilmu, kterému se říká Hraničář. Je to jilm horský, obvod kmene 730 cm a výška 38 m. Jeho věk se odhaduje nejméně na 360 let. Je to nejstarší a největší jilm u nás. Obecně je jilmů velmi málo, protože je ničí jakási nemoc jménem grafióza. Ale tento strom vypadá zdravě, tak tu snad počká i na další generace. Dál jsme pokračovali po silnici a cyklotrase 56 směrem na Jablunkov. Hranice je sice kousek dál, tvoří ji hřeben Moravskoslezských Beskyd s vrcholem Velká Čartoryje. My už jsme ale kopců měli plné zuby a potřebovali jsme dojet do Těšína. Proto jsme volili cestu podél Olše pořád dolů. V Jablunkově jsme se zastavili na oběd v restauraci Bullawa. Cyklotrasa číslo 10 z Jablunkova do Hrádku vede částečně po silnici, a to 2. třídy č. 474. Takže kamiony a spousta aut. Nám do toho i chvíli pršelo a cestu jsme si vůbec neužívali. Až za Hrádkem se cyklotrasa od silnice odchyluje a vede mimo. Stejně tato část není nijak úžasná a my jsme se snažili ji co nejrychleji přejet. Po trase č. 10 jsme pak jeli dál přes Bystřici do Třince. Vůbec nevím, jak vypadá město. Cyklostezka totiž vede parkem a podél řeky Olše. Dál jsme jeli podél Třineckých železáren. Je to obrovský kolos, který má na délku asi 5 km. Cyklostezka vede podél frekventované silnice č. 468 na Těšín, ale je oddělená betonovou zídkou. Stejně jsme nezastavovali. Podél Olše jsme vjeli až do Českého Těšína. Tady jsme měli domluvené ubytování v hotelu Piast. Klasický socialismus. Po krátkém oddechu jsme se vydali do polského Těšína, který je historicky i vizuálně mnohem zajímavější. První zastávkou byl Lovecký zámeček Habsburků na Zámeckém vrchu (opravdu kopeček). Klasicistní stavba byla postavena arcivévodou Karlem Ludvíkem v roce 1838. Pak jsme obešli zámecký park s rotundou svatého Mikuláše a svatého Václava z druhé poloviny 11. století a piastovskou obrannou věží. Prošli jsme staré město i malé domky pod hradem. Tam se mi líbilo moc. Nejvíc se mi ale líbilo v české Radegastovně u piva, lososa a salátu z čočky Beluga.

Poslední čtvrtý den nás čekal dojezd do Bohumína. Ráno vyjíždíme z Těšína směr Chotěbuz po cyklotrase číslo 10. Je to trochu oklikou, ale po hlavní silnici 67 se nám nechce. Cestou je také jeden z málo kopců dne. U Chotěbuzi je Rybí dům a hradiště Podobora. V Rybím domě mají být akvária a restaurace, ale na kafe je ještě brzy. Zajímavější je hradiště, které bylo osídleno v pozdní době bronzové a pak tady byli Slované. Hradiště bylo dobito knížetem Svatoplukem a pak zchátralo. Návštěva nás čeká někdy příště. Dál jsme pokračovali po trase 10, které vede už zase podél Olše. Další zastávkou byly lázně Darkov, které jsou kousek před Karvinou. Lázně byly založeny r. 1866 a jsou tu prameny jodobromové vody - solanky. V bistru jsme si dali kávu a dortík. Darkov volně přechází ve čtvrť Fryštát, což už je součást Karviné. Taky je tu zámecký park, kde je tento pomník Larischů. Jeho základem jsou sloupy pocházející z původní hrobky tohoto rodu. Hrobka stávala v parku u honosného zámku v bývalé části Karviné zvané Solca. Zámek a hrobka byly zbourány v 50. letech 20. století, kdy se území pod nimi začalo propadat vlivem poddolování. Největším překvapením pro mne byl zámek Fryštát, stojící v centru Karviné. Na místě původního piastovského sídla v roce 1511 byl postaven renesanční zámek. Roku 1792 se stává majiteli rod Larisch-Mönnichů, kteří jej zrekonstruovali do dnešní empírové podoby. Zámek i náměstí jsou opravdu moc pěkné. Z Karviné jsme se vydali na sever, po tzv. Železné cyklostezce směrem na Závadu a Koukolnou. Před Koukolnou, resp. před mostem přes řeku mi prasknul řetěz. Nejdřív to bylo takové cvakání a pak jsem šlápla do prázdna. Naštěstí to Petr dokázal opravit, poprvé použil nýtovačku. U pumpy jsme se umyli, opět jsme se napojili na trasu 10 (a 6257) a pak objeli elektrárnu Dětmarovice. Je to docela dlouhé. U Věřňovic jsme pokračovali už jen po trase 6257 do Dolní Lutyně. Tady jsme chvilku hledali a nakonec našli starou doškovou stodolu, prý jedna z posledních ve Slezsku. Cyklotrasa 6257 pak pokračovala přes Skřečoň do Bohumína. Nejprve jsme zajeli k bývalému vodojemu. Teď je z něj rozhledna a restaurace. My jsme tu ale nejedli, ale popojeli dál do centra a na myčce umyli kola. Oběd jsme si dali v restauraci Elpida a pak chvíli čekali na vlak do Prahy.

Bylo to super a už se těšíme příští rok na Osoblažsko a Rychleby.