Na kole kolem Česka - část 7: Bílé Karpaty

Objíždíme hranice republiky na kolech a pokaždé je to super. V červenci 2020 jsme začali v Břeclavi a po pár dnech putování skončili ve Vsetíně. U nás nejsou ošklivá místa.

S téměř dvouletým zpožděním se tu budu snažit popsat naše zážitky z cykloputování kolem hranic ČR. V roce 2014 jsme začali v Děčíně. V létě 2020 jsme chtěli dojet do Vsetína, první den nás čekala trasa z Břeclavi do Hodonína. Z Prahy jsme sem dojeli pohodově vlakem a jedinou vadou na kráse se zdál stávkující fotoaparát. Později odešel do věčných lovišť. Fotky jsou proto dost strašné. To ale nic nemění na tom, že naše země je krásná a všude je dobře.

Bílé Karpaty a něco navíc

Po výborném obědě v břeclavském Parku jsme se vydali do nám už známých míst. Po cyklotrase 4 (souběžně s 43) jsme dojeli k zámečku Pohansko. Tady jsme ale ani nezastavili a mířili jsme dál k soutoku Dyje a Moravy. Cesta touto krajinou je úchvatná. Rovinka a nádherné výhledy do luk a mokřadů. Počátkem července se sekala tráva a čápi měli hody. Čápů i čapích hnízd na starých stromech tu byli desítky. Celá oblast soutoku Dyje a Moravy je vlastně součástí obory Soutok o  ploše 4232 ha (největší obora v ČR). Velká část území je tvořena lužními lesy a slepými rameny mezi řekami nebo rozlehlými loukami se solitérními duby. Oboru založili v 18. století Lichtenštejnové a byla obnovena v roce 1971. Zhruba v půlce cesty jsme přejeli říčku Kyjovku a také jsme potkali těžební zařízení Moravských naftových dolů. Říká se mu těžební kozlík. Asi po 13 km z Pohanska jsme přijeli k odbočce z cyklostezky 4 na soutok Moravy a Dyje. Cesta je částečně vedena po povalovém chodníku. Je tu i hraniční kámen pocházející z roku 1775, která nechala postavit Marie Terezie. Soutok je zároveň místem, kde se setkávají hranice tří států. Opouštíme po několika letech Rakousko a pojedeme podél Slovenské hranice. Toto místo je i nejjižnější bod Moravy. Zprava přitéká Dyje, zleva Morava. Morava je po nedávných deštích plná vody a je zřetelně bahnitější. Koupat se nedá ani v jedné řece. Na soutoku bylo spousta lidí a většina z nich to pojala jako rodinný jednodenní výlet. My jsme se ale vydali dál, tentokrát proti proudu Moravy. Přejeli jsme Vlčí strouhu a trochu jsme váhali jak dál. Byly tu totiž cedule, že cesta není průjezdná. Protijedoucí cyklisté nás ubezpečili o opaku. Řeka Morava tu má regulovaný tok a jediným zpestřením na celé 11km cestě byly více či méně rozpadlé boudy slovenských rybářů. Konečně dálniční most u Lanžhota. Až sem byla cesta sice trochu nudná, ale krásně průjezdná. Tady jsme objevili opět ceduli, že je cyklostezka uzavřená. Tentokrát měli pravdu. Zkusili jsme projet asi kilometr a pak se pokorně vrátili zpět. Cyklokros bahnem jsme nechtěli. Upravili jsme trochu itinerář a vydali se po silnici do Lanžhota. Asfalt jsem si vysloveně užívala. V Lanžhotě na náměstí jsme si dali kávu a zmrzlinu a pak opět po silnici (a zároveň po cyklostezce 43 Podluží) pokračovali dál. Opět jsme podjeli dálnici a před Tvrdonice dojeli do Moravské Nové Vsi. O pár kilometrů dál jsou Mikulčice. Tady jsem chtěla vidět známé hradiště. Podle wikipedie je to nejrozsáhlejší slovanské archeologické naleziště v Česku z doby Velké Moravy a jedno z nejvýznamnějších opevněných hradištních sídel. Je zde možné vidět základy dvanácti objevených staveb (kostelů) a knížecího paláce. Hlavní archeologické nálezy pocházejí z 8. a 9. století. Na pohřebištích kolem kostelů i v terénu bylo odkryto přes 2.500 hrobů. Mnohé z nich již byly vyloupené, přesto naleziště poskytly bohatý inventář nejrůznějších předmětů, jako jsou gombíky, meče, ostruhy, přezky či křížky. Nebylo nám přáno. Museli bychom sjíždět z kopce dolů a pak zas nahoru. To se nám už nechtělo. Spíš jsme hledali nějaký vinný sklípek, ale vše bylo zavřené. Jeli jsme nakonec ještě kousek po trase 43 a pak už přímo do Hodonína. Na jeho okraji jsme měli domluvené ubytování v hotelu Jaro. I večeři a pivko jsme dostali.

Další den nás už čekal nástup do Bílých Karpat. Začali jsme v Hodoníně. Nejprve jsme popojeli k Muzeu ropy, expozici jsme si prohlídli jen zvenčí. Pak jsme popojeli na náměstí a k zámku, kde je muzeum T. G. Masaryka. I jeho rodný dům jsme našli (resp. místo, kde původně stál. Teď tam stojí nová budova školy). Po kávičce jsme se vydali z města ven. Cyklostezka 4 vede podél silnice na Rohatec. Kolem Rohatce protéká řeka Morava a je tu přístaviště lodí z Baťova kanálu. Vzhledem k vysoké hladině vody a spoustě bahna v přístavišti tu lodě nejezdily. Cyklostezka dál pokračuje po loukách a polích (a bahnem) až k silnici č. 55 směrem na Strážnici. Po této silnici se kousek jede, ale před Strážnicí jsme odbočili k zajímavé technické památce – výklopníku na lignit na Baťově kanále. Budova sloužila k překládání lignitu z železnice na loď, která se pak plavila až do Otrokovické elektrárny. Dnes se dá na výklopník vylézt jako na rozhlednu. Cyklostezka 46 se jmenuje „Strážnická“ vede do Strážnice. Hodně zajímavý a hlavně nízký je podjezd mezinárodní silnice u Sudoměřic nad Moravou. Tady se cyklostezka lomí doleva a pokračuje na Petrov. Tady jsou vyhlášené vinné sklepy v Plžích. Ačkoliv bylo dopoledne, některé sklepy už byly otevřené. Vyzkoušeli jsme hned první a cuveé Tomanovský nemělo chybu. Z Plží jsme zamířili do Strážnice, kde jsme měli doporučení na hospodu ve skanzenu. Jídlo bylo moc dobré. Strážnická cyklostezka 46 pak pokračuje na Radějov a tady začínají první kopečky Bílých Karpat. O kousek dál leží Tvarožná Lhota se známým sadem oskeruší, kde jsme kdysi byli s partou a dětmi. My jsme ale pokračovali dál po silnici směrem na Lučinu. Bylo vedro a nás lákalo přírodní koupaliště. Voda byla skvělá a krásně jsme si zaplavali. Tady také končila silnice. Cyklostezka 46 se přejmenovala na Horňácký okruh a pokračovala po polní cestě na Čertoryje. To jsou známé orchidejové louky. Ačkoliv orchideje byly odkvetlé a louky posečené, krajina je tu úžasná. Určitě se sem vrátím. Posledním vrcholem byl “Výzkum“. Tady se foťák odmlčel navždy. My jsme sjeli do Malé Vrbky, pak Hrubé Vrbky a nakonec do Kuželova. Tady jsme měli zamluvené ubytování v penzionu U větrného mlýna. Spletla jsem si kopce a mlýny a v šíleném vedru jsme dojeli ke kuželovskému větrnému mlýnu. Byl moc hezký, jen ten penzion u něho nebyl. Byl pod kopcem. Nakonec to byl super penzion s výbornou kuchyní. Potkali jsme tu rodinu od Sobotky, kteří Karpaty šli pěšky.

Třetí den byl nejvíc kopcovatý. Z Kuželova jsme sjeli zpět do Horní Vrbky a prohlídli si historické kamenné stodoly z 18. a 19. století, ale nebyly nic moc. Jsem zmlsaná opukovými domy ze Džbánska.  Pak jsme sjeli do Velké nad Veličkou a poté proti proudu Veličky. Míjeli jsme spoustu bývalých mlýnů – Suchovské, Zámečnické, Hryzlácké, Čerešnické nebo Fojtické. Poslední vesnička v údolí, kde končila silnice, se jmenuje Vápenky. V penzionu U černého potoka jsme si dali kávu a rozmýšleli co dál. Původně jsem chtěla vyjet na Velkou Javořinu, nejvyšší kopec Bílých Karpat. Kdysi jsme tu byli s přáteli a pamatuju si výborné halušky na Holubyho chatě (Sl). Jenže cesty byly uzpůsobené spíš pro horská kola a ne naše treky s bagáží. Navíc bylo všude bahno. Takže jsme se nakonec rozhodli pro přímější trasu přímo do Strání. První část byla ve znamení bahna, protože lesníci tu sváželi dřevo. Před silnicí 46 cyklotrasa uhýbá do lesa, my jsme volili silnici přímo z kopce do vesnice. V loveckém zámečku jsme se naobědvali. Ze Strání nás čekaly jen kopce. První byl před Březovou. Opět bylo vedro. Dál jsme pokračovali na Lopeník, to bylo po rovince. A poslední třešničkou na dortu byl výšlap na Mikulčin vrch. Vše cyklotrasa 46. Na Mikulčině vrchu, kde jsou mimochodem pěkné sjezdovky, jsme měli ubytování v penzionu Patrik. Penzion má terasu s nejkrásnějším výhledem na Karpaty. Vrchol vpravo nahoře je Lopeník. Za stromy vlevo je vidět do údolí na slovenské straně. K tomu si představte orosené pivo a bazén. V bazénu byl jen Petr, já se kochala. Pak přišla buřina a bylo po legraci. Sem bych se také ráda vrátila.

Čtvrtý den jsme se probudili do zimy a mlhy. Nebo mraku. Bylo chladno a nevlídno, takže jsem využila dlouhé kalhoty i bundu. Z Mikulčina vrchu nás čekal pořádný sešup dolů. Po cyklostezce 46 (ano, pořád ještě) jsme přes Vyškovec dojeli do Starého Hrozenkova. Občas jsem z kola sesedla a raději ho kousek vedla. Nechtěla jsem přepadnout přes řídítka J. U Starého Hrozenkova začíná oblast moravských Kopanic. Kdo četl knihu Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové asi tuší. Oblast získala své jméno podle toho, že těžce dostupná políčka na strmých svazích mohli místní zemědělci obdělávat pouze kopáním motykou, a proto je nazývali Kopaničáři a podle nich se této oblasti začalo říkat Kopanice. Domky jsou tu strohé a svahy fakt strmé. Z Hrozenkova nás čekal asi nejstrmější kopec do Žítkové. Kolo jsem tlačila a každou chvíli odpočívala. Domek Irmy Gabrhelové jsem ale našla. Dovnitř se může jen po předchozí domluvě, takže jsme se jen rozhlédli a jeli dál. Bylo chladno a já byla zpocená. V Žítkové je trochu socialistický hotel Kopanice, ale byl ještě zavřený. Dál jsme pokračovali ještě do kopce - směrem na Skaličí. Odtud jsme jeli lesem na Pitín. Kvůli těžbě dřeva byla cesta rozmlácená a plná bahna. V Pitíně jsme konečně našli otevřenou hospodu. Klasická 4 bez větráku, ale uvařili nám alespoň kafe. Také jsme tu přečkali ten největší slejvák a konečně najeli na novou cyklotrasu číslo 49. Další cesta vedla přes Hostětín a Rokytnici směrem na Štítnou nad Vláří. Ve Štítné měla být hospoda. Byla, ale zavřená. Vzpomněla jsem si na putování v Českém Lese, kde jsme hlavně hledali fungující hospody. My jsme nakonec našli jedinou fungující v Brumově-Bylnici u stadionu. Tady jsme si pochutnali na výborných burgerech. Dojeli jsme sem po silnici 495 a 57. V Brumově je významná dominanta – hrad/zřícenina Brumov. Ten jsme ale vynechali. Podívali jsme se ale na náměstí. Když byly naše holky malé, byli jsme tu s kamarády ze Vsetína. Na Mikuláše tu nají ohavné čerty, děti se jich fakt bály a pamatují si to dodnes. Krásná cyklostezka nás dovedla z Brumova do Valašských Klobouk. Na mapě číslo nemá, ale je nová a krásná. Hlavně se vyhýbá hlavní silnici, čehož jsem se dost bála. V Kloboukách jsme měli zamluvené ubytování v hotelu Alfacentrum. Asi nejhorší z celé dovolené, prostě zase socialismus. Protože jsme přijeli brzy, domluvila jsem si hodinovou masáž v Calmare Spa. To bylo super. Pak jsme zašli na pizzu k Andělu.

Poslední den. 5 dní jízdy je asi maximum, aby jednotlivé dny nezačaly splývat. Dnes nás čeká dojezd do Vsetína. Tady máme kamarády Tesáky, u nich doma pokecáme a domů pojedeme až následující den. Ale popořádku.  Z Valašských Klobouk jsme chtěli nejprve dojet do Horní Lidče. Abychom nejeli po hlavní silnici, volili jsme objížďku přes „vnitrozemí“ – okolo Lačnova po trase 5059. Horní Lideč je poměrně velká vesnice, takže jsme si chtěli dát ranní kávu. To se nepovedlo. Aspoň jsme navštívili místní mechanický betlém a výstavu fotografií (nic moc) v infocentru. Wikipedie uvádí, že tento ručně vyřezávaný betlém přibližuje nejzajímavější historické momenty, zvyky a původní řemesla na česko-slovenském pomezí. Betlémská scéna je umístěna na ploše 170 m2, z toho samotný betlém má plochu 50 m2. Jsou tu i dřevořezby čtyřiceti nejzajímavějších míst Zlínského a Trenčínského kraje, například Hostýn, Velehrad, hrad Buchlov, zámek Buchlovice, Radhošť, Trenčínský hrad, zámek Bojnice a jiné. Z Horní Lidče jsme se chtěli dostat do Půlčína, kde byla jediná otevřená hospoda. Cyklostezka tam nevede. Variantu přes Frantovu Lhotu jsme zavrhli a jeli jsme přímo po žluté turistické trase. Byla krásně sjízdná. V Půlčíně jsme se zastavili ve vyhlášené hospodě - Western saloonu u Vilíka. No, hospodu vedou penzisti a paní se nepamatuje víc než jednu objednávku. Ale najedli jsme se, to bylo hlavní. Cestou jsme viděli Půlčínské skály, což je největší pískovcové skalní město v moravských Karpatech. Z Půlčína nás čekala cesta přes Skaličí a sedlo Radošov. Cyklotrasa 6117. Byl to hlavně boj s bahnem, který jsme vyhráli až ve Vsetíně u myčky aut. Z radošovského sedla jsme zamířili dolů z kopce na Zděchov. Kola jsme občas vedli nebo vytahovali z bahna. Někteří blázni to jezdí nahoru, závod se jmenuje Zděchovský krpál. Ve Zděchově jsme konečně najeli na asfalt. Chvíli odletovalo bahno, ale čekal nás dlouhý sjezd do Huslenek. V Huslenkách byl konec naší trasy podél hranic, příští rok pojedeme odsud proti proudu Bečvy. Protože nás ale čekali kamarádi Tesáci, odbočili jsme doleva a po krásné cyklotrase č. 50 jeli na Vsetín. V kolibě U splavu jsme si dali ještě kávu. Ve Vsetíně nás čekal Jirka a rovnou jsme zamířili k pumpě, kde byla tlaková myčka. Naše zabahněná kola by totiž do vlaku nemohla. Večer jsme povídali, vychutnali si dobré pivo i víno a hlavně kapříka. Ráno jsme nasedli na vlak směr Praha a v klidu dojeli domů.